Seminář historie a teorie divadla 1

Zobrazit rozvrh

Garant předmětu

Zuzana SÍLOVÁ

Jméno vyučujícího (jména vyučujících)

Zuzana SÍLOVÁ

Obsah

Otázky k postupové zkoušce z historie a teorie činoherního divadla

(měly by podnítit ke stručné úvaze doložené konkrétními příklady; tato úvaha by měla vycházet nejenom ze získaných znalosti, ale i z domýšlení vlastních zkušeností ze „scénické tvorby“)

1. Původ a podstata evropské činohry (divadlo a drama, dramatičnost a scéničnost a jejich proměňující se vztahy od renesance k dnešku).
2. „Komediantská“ a „literární“ vývojová linie evropské činohry (střídání klasicky „pravidelných“ vzdělaneckých a komediantsky uvolněných tendencí, výchovné a zábavné zaměření a jejich spor i doplňování v průběhu vývoje evropské činohry s příslušnými hereckými a příp. i scénografickými konsekvencemi).
3. Vývoj a podstata činoherních žánrů (klasicky přísné žánrové dělení na klasickou tragédii a klasickou komedii i zvlášť vydělovanou frašku jako původně lidový a pak „pokleslý“ žánr, a žánrový synkretismus a souvislosti jejich zápasu ve vývoji evropské činohry).
4. Monolog/ičnost/ a dialog/ičnost/ ve vývoji a při tvorbě činohry (od formy jazykového vyjádření a její souvislosti se samotným vznikem činohry a vývojem stylů k monologičnosti či dialogičnosti ve vztazích mezi původci činoherních děl).
5. Složky činoherního díla a vývojové proměny jejich vztahů (od nadvlády autora, příp. velkých hereckých osobností k režisérskému, příp. scénografickému divadlu, Gesamtkunstwerk a montáž).
6. Text dramatu a scénické dílo (vztah verbálních a mimoverbálních, akustických a vizuálních, slovesných a výtvarných elementů v celku inscenace i v herecké tvorbě, jak se projovoval ve vývoji evropské činohry a jaký je v různých případech v současné praxi).
7. Přirozenost a stylizace ve vývoji evropské činohry (evropské herectví a každodenní chování a proměny jejich vztahu, klasicismus, resp.romantismus a realismus, resp.civilismus, poezie a próza, hovorový jazyk a verš, stylovost a stylizovanost, příp. čistota stylu a stylový synkretismus v dramatu, herectví i režii).
8. Způsoby vytváření jevištní postavy v evropské činohře (odstup a ztotožnění, prožívání a představování, resp. Stanislavskij a Brecht a jejich předchůdci i následovníci, tvorba postavy a hercovo „sebevyjádření“, dramatická, resp. herecká postava a její elementy a jejich vazby s ostatními elementy dramatického, resp. scénického celku).
9. Od dramatické situace k jednání v jevištním prostoru (dramatická situace a mizanscéna, divadelní, jevištní a dramatický prostor a jeho cítění, situace a děj, prostor a čas, ilustrace textu a režijní a herecká „fabulace“).
10. Text a podtext, „vnějšek“ a „vnitřek“ (obraz a výraz, konvencionální a expresivní chování, přístup „zvnějšku“ a na základě psychologické motivace, psychologicko-realistické a „nepsychologické“ žánry a styly v dramatu i herectví).
11. Dva směry jevištní komunikace a jejich důsledky a proměny (komunikace mezi jevištěm a hledištěm a komunikace mezi jevištními partnery v postavě i mimo postavu, divadelní konvence a spontánní projev „bez ohledu na publikum“, výraz a sdělení).
12. Přirozený (národní) jazyk a jazyk činohry (činohra jako divadelní druh, kde se „stále“ či „hlavně“ mluví, stav divadla a stav jazyka /viz české 19. století/, jazyk a mluva, spisovnost a „přirozenost“, resp. stylizovanost, divadelní kultura a kultura jazyka, resp. národa).
13. Nejvýznamnější tradice českého činoherního divadla (tradice jako rezervoár možností; které tradice jsou živé a které zůstávají /třeba ke škodě věci/ opomenuty, původnost a navazování, kontinuita a diskontinuita vývoje v českých podmínkách, české divadlo a nejdůležitější evropské divadelní tradice).
14. Základní vývojové tendence evropské činohry a jejich kořeny: Stendhalovu otázku „Racine, či Shakespeare“ lze rozmnožit: Goldoni, či Gozzi, bohatá podívaná, či chudé divadlo, oficiální („pravidelné“), či alternativní atd.; slohy a styly z hlediska historického a z hlediska typologického, činohra a sociální psychologie: styly „plebejské“ a styly „aristokratické“; smysl pro realitu a /vzpoura/ imaginace, styl a individuální psychologie).
15. Kdy (čím) začíná a (případně) končí moderní činohra (od naturalismu přes symbolismus a modernu k meziválečné avantgardě a od poválečného „neorealismu“ k absurdnímu divadlu a postmoderně; styly a módy, dobové a osobní „preference“, dílo ve vztahu k publiku a kritice, individuální tvorba a kontext).

Výsledky učení

Seminář se teoreticky věnuje tématům k postupové zkoušce z historie a teorie činoherního divadla. Získané poznatky by měly následně během postupové zkoušky podnítit studentky a studenty oboru herectví ke stručné úvaze ke každé z otázek, doložené konkrétními příklady, a to jak z historie a současnosti divadla, ale také vlastních dosavadních praktických tvůrčích zkušeností z předmětů Scénické a Herecké tvorba a Herecké propedeutiky. Rozvíjení schopnosti formulovat smysl a význam jednotlivých pojmů na základě odborných poznatků a odborné literatury a zároveň jejich domýšlení a konkretizování vlastními praktickými zkušenostmi je také předmětem výuky.

Předpoklady a další požadavky

Absolvování předmětů Divadlo v historii západní kultury, Divadlo v historii české kultury a Základy divadelního pojmosloví, které tvoří historicko-teoretickou bázi pro reflexi získaných dovedností a praktických zkušeností z předmětů Herecká propedeutika, Herecká tvorba a Scénická tvorba.

Literatura

Literatura je zadávána na základě konkrétních úkolů.

Hodnoticí metody a kritéria

Aktivní účast na seminářích. Vypracování přidělených otázek a jejich výklad.

Rozvrh na zimní semestr 2022/2023:

Rozvrh zatím není připraven

Rozvrh na letní semestr 2022/2023:

• Týdenní přehled
• Seznam

Předmět je součástí následujících studijních plánů

• Herectví činoherního divadla (M.A.) (povinný předmět)
• Herectví činoherního divadla (M.A.) (povinný předmět)