Režie-dramaturgie činoherního divadla (B0215A310006)

Cíle studia ve studijním programu

Rozvíjení talentů pro scénickou tvorbu s dramaturgicko-režijním zaměřením a širším tvůrčím zázemím s důrazem na schopnost týmové spolupráce při vytváření scénického díla, které umožňuje přijetí k magisterskému studiu činoherní režie nebo dramaturgie, ale i získání kvalifikace k profesionálnímu působení v divadle či TV a rozhlase i v dalších kulturních institucích.

Profil absolventa studijního programu

Bakalář studijního programu režie-dramaturgie činoherního divadla je všestranně vybavený odborník, který:

• prokazuje široké znalosti z historie, teorie a praxe divadelního umění s důrazem na tradici evropského a českého činoherního umění a orientuje se v základní primární a sekundární odborné literatuře;
• aktivně, samostatně a úspěšně plní praktické dramaturgické a režijní úkoly, zaměřené na zvládnutí přípravy a realizace konkrétního inscenačního tvaru a spojené vždy s odpovídající teoretickou reflexí, využívá přitom odborné znalosti a základní metody profesního oboru;
• dokáže tedy (spolu)vytvořit scénický tvar menšího rozsahu (inscenace v rozsahu jednoaktové hry), prokazující také jeho smysl pro práci v týmu i řídící schopnosti;
• ovládá alespoň jeden cizí jazyk (AJ) na úrovni stanovené SERR;
• dokáže rozvíjet své umělecké schopnosti v magisterském stupni studia, nebo se může rovnou věnovat činnostem spojeným s dramatickým uměním a příbuznými audiovizuálními aktivitami na příslušné odborné úrovni. Tedy odejít do praxe a najít uplatnění jako lektor dramaturgie, asistent režie, redaktor, uplatnit se v divadle a v ostatních médiích v oblasti PR, v produkční a řídící sféře apod.

Pravidla a podmínky pro tvorbu studijních plánů

Základní rámec pro koncepci studijních programů na AMU vytvářejí jednak Pravidla vnitřního hodnocení AMU, specifikující základní principy akreditačních procesů, tak stávající praxi dále formálně ukotví vznikající Akreditační řád AMU.

Studijní plány jsou vytvářeny v souladu se Studijním a zkušebním řádem AMU, který na základě specifik vysokého uměleckého vzdělávání vymezuje v rámci typologie předmětů hlavní povinný předmět: V případě studijního programu režie-dramaturgie činoherního divadla jde o soubor klíčových uměleckých (resp. talentových), nejtěsněji propojených předmětů profilujícího základu: Dramaturgická tvorba, Režijní tvorba, Scénická propedeutika, Základy tvůrčího projevu (jako obdoba Scénické propedeutiky se zaměřením na slovesné vyjadřování) a Scénická tvorba, jejichž výuka probíhá kontinuálně ve všech třech ročnících studia. Jejich osnova je dána rámcově v souladu s hlavními cíli výuky a v jednotlivých ročnících resp. semestrech je vytvářena vedoucími pedagogy ročníků na základě konkrétních tvůrčích úkolů. Studenti jsou však vždy od počátku vedeni k intenzivní týmové spolupráci a teoretickému i praktickému poznávání jednotlivých profesí, nutných ke vzniku souborného divadelního díla. V systému hodnocení proto hraje nejdůležitější roli prezentace uměleckého výstupu (scénického útvaru na příslušném stupni studia) před komisí, tzv. klauzurní zkouška: principem je komplexní hodnocení rozvoje talentových předpokladů, znalostí a dovedností studenta, získaných v hlavních povinných předmětech a uplatněných v kolektivně vznikajícím díle. Vzhledem k charakteru hlavních předmětů není umožněno opakování atestace.

Studenti absolvují další povinné předměty, které v návaznosti na hlavní předměty rozvíjejí předpoklady pro zvolený profesní obor, a procházejí povinným cyklem teoretických a historických přednášek a seminářů teoretického základu, tvořících součást státní závěrečné (bakalářské) zkoušky.

Specifikem studijního plánu je povolená flexibilita v rozdělení kreditů (60 ECTS za akademický rok) mezi zimní a letní semestr, vycházející z výraznější studijní a tvůrčí zátěže spojené s dokončováním uměleckých výstupů v letním semestru.

Součástí každého studijního plánu je dále povinné absolvování oborově zaměřené výuky anglického jazyka, v minimálním rozsahu 6 ECTS za studijní cyklus.

Klasifikace je udělována podle Kreditního systému (ECTS – European Credit Transfer System), který byl zaveden na základě Boloňských dohod z roku 1999 s cílem sjednotit a integrovat vysokoškolský systém v Evropské Unii.

Předměty ukončené zkouškou jsou klasifikovány podle stupnice A–E (F = nevyhověl), u ostatních předmětů je využíváno hodnocení započteno/nezapočteno; kombinace obou atestací není možná.

Standardní délka vyučovací hodiny je 45 minut. Základními organizačními formami výuky jsou přednáška, seminář, cvičení, dílna, přičemž tři poslední formy výuky v různé míře zahrnují i vznik uměleckých výstupů. Výuka probíhá buď na týdenní bázi, nebo formou intenzivních bloků, workshopů a kurzů.

Ve studijním plánu se automaticky předpokládají prerekvizity v podobě sekvencí předmětů označených postupně rostoucím číslem za názvem předmětu. Tento typ prerekvizity není specificky uváděn v příloze BIII k jednotlivým předmětům. Pokud má předmět nesekvenční prerekvizity, tak je v příloze BIII k předmětu uvedena explicitně. Ve stejném smyslu neuvádíme korekvizity, ty jsou dány povinným zařazením předmětu do konkrétního ročníku a semestru společně s dalšími předměty. Studijní plán nevyužívá ekvivalencí.

Studijní plán obsahuje volitelné předměty (7 kreditů): Vzhledem k maximálnímu časovému vytížení na bakalářském stupni studia režie-dramaturgie povinnou výukou, nezařazujeme v tomto stupni studia povinně volitelné předměty a v menší míře jsou k dispozici předměty zařazené do celofakultní nabídky a zaměřené na dílčí historickou či teoretickou specializaci (např. Vývoj a estetika hudebně-dramatického díla 3, 4, Základy teatrologického výzkumu, Základy postmoderní dramaturgie, Moderní tvůrčí metody), praktické dovednosti (Zpěv) či dále rozvíjející uměleckou kreativitu (Tvůrčí psaní).

Obecné informace o přijímacím řízení

Úspěšné složení přijímací zkoušky, probíhající ve třech kolech a zkoumající prokazatelné talentové předpoklady:

I. kolo – vyřazovací: písemný test se zaměřením na všeobecný a kulturní rozhled, úvaha na zadané téma podle volby z několika námětů a jazykový test.

II. kolo – vyřazovací: pohovor před přijímací komisí, diskuse nad předloženou písemnou prací, individuální cvičení zkoumající talentové a osobnostní předpoklady (schopnost vnímat dramatickou situaci, schopnost empatie, schopnost fabulování apod.)

III. kolo – individuální: úkoly zkoumající smysl pro divadelní situaci, schopnost nalézt ji a vyložit v dramatickém textu, popřípadě ji organizovat v prostoru.

Konkrétní zadání úkolů je součástí pozvánky k přijímacím zkouškám.

Systém bodového hodnocení úspěšnosti

V I. kole je maximální dosažitelný počet bodů 250. Z toho: 50 - jazykový test, 50 - vědomostní test, 50 - esej, 100 - domácí práce. U domácí práce je hodnocena zejména schopnost analýzy dramatického textu, který si posluchač zvolí z několika navržených titulů. Dále úroveň logického myšlení, chápání hlubšího smyslu předlohy, divadelní představivost a fantazie a dramatické cítění. U eseje je posuzována schopnost formulovat a obhájit názor v širším kontextu a schopnost samostatně uvažovat. U vědomostního testu se boduje celkový kulturně historický rozhled, hlubší zájem o divadlo a umění. U jazykového testu schopnost porozumět i hlubšímu smyslu cizojazyčného textu.

Ve II. kole v pohovoru s přijímací komisí je maximální dosažitelný počet bodů 100. Uchazeč obhajuje svou domácí práci a formou testů (na základě fotografie, reprodukce výtvarného díla, básně a replik potenciálního dialogu) se zkoumá a hodnotí jeho smysl pro rozehrání dramatické situace, kreativnost, fantazie, schopnost fabulace a komunikativnost.

Ve III. kole individuálního cvičení je maximální dosažitelný počet bodů 100. Zkouška je zaměřena na prozkoumání hlubších talentových předpokladů. Hodnotí se schopnost tvorby dramatické situace v prostoru, originalita přístupu a schopnost interpretace reality uměleckými prostředky.

Návaznost na další typy studijních programů

Studium režie či dramaturgie v magisterském stupni studia na DAMU nebo na příbuzných uměleckých školách (JAMU, Slovensko: VŠMU).

Součásti státní závěrečné zkoušky a jejich obsah

Na základě výsledků v uměleckých úkolech v průběhu dosavadního studia, při nichž se rozvíjí individuální talentové předpoklady a tvůrčí dovednosti, i na základě vlastní volby se student při závěrečné zkoušce zaměřuje buď na profesi režie, nebo dramaturgie. Praktickou i teoretickou část zkoušky pak tvoří úkoly zadávané z hlediska specifik jednotlivých oborů při vědomí společného základu pro vytvoření souborného uměleckého díla – bakalářské inscenace.

VŠKP se skládá z:

1. Praktické části bakalářské práce, kterou tvoří přihlášený tvůrčí umělecký výkon, vznikající v rámci hlavních uměleckých předmětů Dramaturgická tvorba, Režijní tvorba, Scénická tvorba a kterou tvoří:

a) režijní realizace inscenačního útvaru („bakalářská inscenace“) v časovém rozsahu 30 až 60 minut, založeného na hotovém (příp. k danému účelu adaptovaném) dramatickém textu nebo jeho části: realizace má prokázat schopnost tematizovaného rozehrání dramatické situace ve scénicky definovaném prostoru;

nebo

b) dramaturgická spolupráce při realizaci inscenačního útvaru („bakalářské inscenace“) v časovém rozsahu 30 až 60 minut, zahrnující výběr a přípravu (případně adaptaci) hotového dramatického textu nebo jeho části;

1. Teoretické úvahy o rozsahu nejméně 20 ns, která vychází z písemné reflexe spolupráce na bakalářské inscenaci, obrážející hledisko zvoleného oboru (režie nebo dramaturgie), je konkrétně tematizována na základě dohody s pedagogem režie nebo dramaturgie a student v ní prokazuje schopnost propojení dovedností a znalostí získaných jak v PZ předmětech (Dramaturgická tvorba, Režijní tvorba, Scénická tvorba), tak v předmětech ZT (Divadlo v historii západní kultury, Divadlo v historii české kultury, Základy tvůrčího projevu, Teorie a praxe činohry, Teorie a praxe jevištního slova, Základy divadelního pojmosloví) pro řešení tvůrčích problémů vytčených konkrétním zaměřením reflexe uměleckého procesu.

Státní závěrečná zkouška:

1. Obhajoba inscenace a teoretické úvahy, prokazující schopnost střízlivého sebehodnocení a reflexe, v níž odbornost brání jak sebepřeceňování, tak nedoceňování vlastních uměleckých výsledků.
2. Ústní zkouška

a. z historie a teorie činoherního divadla – zaměření tematických okruhů této zkoušky je společné pro oba obory a její obsah vychází z prokázání odborných a historicko-teoretických znalostí získaných v předmětech PZ (Dramaturgická tvorba, Režijní tvorba) a ZT (Divadlo v historii západní kultury, Divadlo v historii české kultury, Teorie a praxe činohry, Základy divadelního pojmosloví);

b. z historie a teorie oboru, tedy z režie / dramaturgie – tematické okruhy obrážejí specifická hlediska oborů a jejich obsah vychází z prokázání odborných a historicko-teoretických znalostí získaných v předmětech PZ (Režijní tvorba, Dramaturgická tvorba), ZT (Teorie a praxe činohry, Teorie a praxe jevištního slova) a předmětů rozvíjejících individuální tvůrčí kreativitu (Základy tvůrčího projevu);

Bakalářskou zkoušku vykonávají posluchači na závěr první etapy studia, tedy po třetím ročníku.

Tematické okruhy teoretické ústní zkoušky:

Historie a teorie činoherního divadla

1. Původ a podstata evropské činohry (divadlo a drama, dramatičnost a scéničnost a jejich proměňující se vztahy od renesance k dnešku)
2. „Komediantská“ a „literární“ vývojová linie evropské činohry (střídání klasicky „pravidelných“ vzdělaneckých a komediantsky uvolněných tendencí, výchovné a zábavné zaměření a jejich spor i doplňování v průběhu vývoje evropské činohry s příslušnými hereckými a příp. i scénografickými konsekvencemi)
3. Vývoj a podstata činoherních žánrů (klasicky přísné žánrové dělení na klasickou tragédii a klasickou komedii i zvlášť vydělovanou frašku jako původně lidový a pak „pokleslý“ žánr, a žánrový synkretismus a souvislosti jejich zápasu ve vývoji evropské činohry)
4. Monolog/ičnost/ a dialog/ičnost/ ve vývoji a při tvorbě činohry (od formy jazykového vyjádření a její souvislosti se samotným vznikem činohry a vývojem stylů k monologičnosti či dialogičnosti ve vztazích mezi původci činoherních děl)
5. Složky činoherního díla a vývojové proměny jejich vztahů (od nadvlády autora, příp. velkých hereckých osobností k režisérskému, příp. scénografickému divadlu, Gesamtkunstwerk a montáž)
6. Text dramatu a scénické dílo (vztah verbálních a mimoverbálních, akustických a vizuálních, slovesných a výtvarných elementů v celku inscenace i v herecké tvorbě, jak se projevoval ve vývoji evropské činohry a jaký je v různých případech v současné praxi)
7. Přirozenost a stylizace ve vývoji evropské činohry (evropské herectví a každodenní chování a proměny jejich vztahu, klasicismus, resp. romantismus a realismus, resp. civilismus, poezie a próza, hovorový jazyk a verš, stylovost a stylizovanost, příp. čistota stylu a stylový synkretismus v dramatu, herectví i režii)
8. Způsoby vytváření jevištní postavy v evropské činohře (odstup a ztotožnění, prožívání a představování, resp. Stanislavskij a Brecht a jejich předchůdci i následovníci, tvorba postavy a hercovo „sebevyjádření“, dramatická, resp. herecká postava a její elementy a jejich vazby s ostatními elementy dramatického, resp. scénického celku)
9. Od dramatické situace k jednání v jevištním prostoru (dramatická situace a mizanscéna, divadelní, jevištní a dramatický prostor a jeho cítění, situace a děj, prostor a čas, ilustrace textu a režijní a herecká „fabulace“)
10. Text a podtext, „vnějšek“ a „vnitřek“ (obraz a výraz, konvencionální a expresivní chování, přístup „zvnějšku“ a na základě psychologické motivace, psychologicko-realistické a „nepsychologické“ žánry a styly v dramatu i herectví)
11. Dva směry jevištní komunikace a jejich důsledky a proměny (komunikace mezi jevištěm a hledištěm a komunikace mezi jevištními partnery v postavě i mimo postavu, divadelní konvence a spontánní projev „bez ohledu na publikum“, výraz a sdělení)
12. Přirozený (národní) jazyk a jazyk činohry (činohra jako divadelní druh, kde se „stále“ či „hlavně“ mluví, stav divadla a stav jazyka /viz české 19. století/, jazyk a mluva, spisovnost a „přirozenost“, resp. stylizovanost, divadelní kultura a kultura jazyka, resp. národa)
13. Nejvýznamnější tradice českého činoherního divadla (tradice jako rezervoár možností; které tradice jsou živé a které zůstávají /třeba ke škodě věci/ opomenuty, původnost a navazování, kontinuita a diskontinuita vývoje v českých podmínkách, české divadlo a nejdůležitější evropské divadelní tradice)
14. Základní vývojové tendence evropské činohry a jejich kořeny: Stendhalovu otázku „Racine, či Shakespeare“ lze rozmnožit: Goldoni, či Gozzi, bohatá podívaná, či chudé divadlo, oficiální („pravidelné“), či alternativní atd.; slohy a styly z hlediska historického a z hlediska typologického, činohra a sociální psychologie: styly „plebejské“ a styly „aristokratické“; smysl pro realitu a /vzpoura/ imaginace, styl a individuální psychologie)
15. Kdy (čím) začíná a (případně) končí moderní činohra (od naturalismu přes symbolismus a modernu k meziválečné avantgardě a od poválečného „neorealismu“ k absurdnímu divadlu a postmoderně; styly a módy, dobové a osobní „preference“, dílo ve vztahu k publiku a kritice, individuální tvorba a kontext)

Činoherní režie

1. Konvencionální a expresivní chování a (dramatické, ev. scénické) jednání
2. Rozehrávání situace a (realisticko-psychologické a komediální či obrazově artistní) způsoby jeho motivace
3. Rozehrávání situace a herecká, scénografická a specificky režijní účast na vytváření dramatického prostoru
4. Situace a děj: rozehrávání v prostoru a průběh v čase
5. Příběh a hrdina, zápletka a charakter s ohledem na obecnou problematiku zpodobování a jednání v dramatu a v divadle
6. Herecké a mimoherecké prostředky rozvíjení jevištního jednání a jejich vztah v různých (historicky zakotvených) žánrech a stylech činoherní tvorby
7. Dramatické a herecké, ev. jevištní (žádoucí) napětí; napětí a uvolnění kontra přepětí (křeč) a povolenost
8. Psychosomatické předpoklady hereckého projevu a možnosti jejich tvořivého využití; herecká individualita a herecký typ
9. Psaný text a (kultivovaný) herecký mluvní projev, ortoepie a porušování pravidel v souvislosti se stylizací
10. Próza a verš a jeho využívání v evropské činohře
11. Přirozenost a (výtvarná) stylizace: režijní a scénografické, resp. režijně–scénografické řešení
12. Kompozice, artikulace (členění) a rytmus a vztahu jedn. elementů a (rovin, vrstev) dramatického a scénického celku
13. Překlad a adaptace v přísném i obrazném smyslu, v jehož rámci je „překladem“ a „adaptací“ každá inscenace
14. Interpretace a/nebo (sebe)výpověď: vcítění a odstup, imaginace a racionální analýza, pochopení a sebevyjádření
15. Režisér a jeho partneři: režie jako provokace (vytváření podmínek) k tvořivé účasti všech na společném díle

Činoherní dramaturgie

1. Divadlo (scénické umění) a slovní (psaný) text a jeho možné typy, které se uplatňovaly a uplatňují v evropské činohře
2. Vyprávění a předvádění z hlediska dramatu (dramatičnosti) a scénování (scéničnosti)
3. Scénické rozehrávání dramatické situace a (realisticko-psychologické a komediální či výtvarné aj.) způsoby jeho motivace
4. Situace a děj: scénické rozehrávání v prostoru a průběh v čase
5. Příběh a hrdina, zápletka a charakter s ohledem na obecnou problematiku zpodobování a jednání v dramatu a v divadle
6. Herecké a mimoherecké prostředky rozvíjení jevištního jednání a jejich vztah v různých (historicky zakotvených) žánrech a stylech činoherní tvorby
7. Dramatické a herecké, ev. jevištní (žádoucí) napětí; napětí a uvolnění kontra přepětí (křeč) a povolenost
8. Psychosomatické předpoklady hereckého projevu a možnosti jejich tvořivého využití; herecká individualita a herecký typ
9. Řeč a mluva; ortoepie a porušování pravidel v souvislosti se stylizací
10. Próza a verš a jeho využívání v evropské činohře
11. Přirozenost a stylizace: styl, stylizace a stylizovanost v dramatu a scénickém projevu
12. Kompozice, artikulace (členění) a rytmus a vztahu jedn. elementů a (rovin, vrstev) dramatického a scénického celku
13. Překlad a adaptace v přísném i obrazném smyslu, v jehož rámci je „překladem“ a „adaptací“ každá inscenace
14. Interpretace a/nebo (sebe)výpověď: vcítění a odstup, imaginace a racionální analýza, pochopení a sebevyjádření
15. Rozdíl pozice kritika a teoretika a „praktického“ dramaturga“ v divadle

Další studijní povinnosti

Charakteristika odborné praxe

Předpokládaná uplatnitelnost absolventů (typické pracovní pozice)